Co dostaneš za odvahu?

Slovo, které jakoby patřilo jen těm, kteří dělají velká rozhodnutí.

Ale odvaha, kterou znám já… 

… není hlasitá 

… nehřmí

… je tichá, ale pevná 

A stojí při tobě celý život – i tehdy, když o ní pochybuješ…

V první třídě jsem byla outsider. Chytrá, bystrá, tlustá, zubatá a s cikánčí barvou kůže. Chtěla jsem se schovat, utíkala jsem ze své jinakosti ke knížkám a víš co? Samota mě naučila pozorovat svět kolem sebe…

Pamatuju si moment, kdy jsem ve třetí třídě viděla Mistrovství světa v atletice a odhodlala se nahlas říct, že bych chtěla atletiku zkusit. Moje první setkání s třísetmetrovým oválem bylo takové, že jsem běžela s holkou, která byla rychlá a vyšvihaná, zatímco já vedle ní dusala jako metráček. Bylo mi trapně, ale něco ve mně mě tahalo silou býka svůj sen nevzdat. Sport se stal celoživotní ingrediencí mého zdraví a nálady.

Když mi bylo devatenáct, rozhodla jsem se odjet do Ameriky. V době, kdy v Čechách neexistovaly mobilní telefony, žádná nákupní centra, žádné online mapy. Já a velký svět za velkou louží, o kterém snila díky idolům 90210 půlka Evropy. 

Ten rok mi dal důkaz, že když překonám strach z neznáma – a co si budeme povídat – všechno nové je neznámé – otevře se ti úplně nová perspektiva vnímání sebe sama. Najednou se na ten neskutečný svět nedíváš jako na “ten tam”, ale jsi jeho součástí… a můžeš se v něm pohybovat tak, jak toužíš.

Když jsem se vrátila domů, měla jsem pocit, že dokážu cokoliv. Odhodlaně jsem zaklepala na dveře vyvoněného nablýskaného autosalonu Mercedes-Benz. A moje první práce? Prodávala jsem náklaďáky a tahače. Pro pískle v sukni v mužském světě to nebylo snadné. Ale znovu – odvaha byla silnější než pochybnosti. Svět motorů se stal mým celoživotním koníčkem stejně jako sport.

Po třicítce přišly koučovací začátky. Po pětatřicítce Human Designové. Lidé nevěděli, co to je. Byla jsem pro ně něco mezi pojišťovacím agentem a prodavačem hrnců. Já jsem ale věděla, že tohle je moje cesta. Svoje úspory jsem investovala do tehdy nejlepších výcviků a kurzů a udělala se sebou fér dohodu: Až vydělám investované peníze zpátky, teprve tehdy se můžu rozhodnout, jestli budu pokračovat dál.

A víš co? Peníze se vrátily rychleji, než jsem čekala. A první klienti, které jsem tehdy získala, se stali mými stálými partnery.

Odvaha není nic přidaného, je to tvoje přirozenost, tvoje autenticita. Je to tichý hlas uvnitř, který říká: Tady jsi doma. Tohle jsi ty.

Ať se venku děje cokoliv – ať tam svítí, ať tam bouří, ať se tam ozývají tisíce názorů, inspirací, pochyb nebo opatrností – jen ty sám opravdu víš, co je pro tebe správné…

Jen ty víš, kdy je čas jít vpřed

Kdy zastavit

Kdy mlčet

Kdy jednat

… nikoho tím neraníš, možná jen sebe

… odvážným krokem neztrácíš laskavost ani charisma

… naopak – stáváš se majákem, světlem v bouři, který naviguje ostatní

Někdy je to jen jedno jemné „ano“ v těle

Nebo pevné „ne“ ve chvíli, kdy ostatní tleskají

Nejblbější pocit s odstupem času není, že by byl člověk srab před světem, který jeho ne-odvaha stejně nezajímá, ale sám před sebou…

Nic nemusíš… jen si vždycky polož kontrolní otázku: Opravdu chci pustit z rukou otěže dobrodružství, po kterém prahnu?

Protože Co kdyby?

Podrží tě

I když skočíš do propasti nejistoty,

nakonec vždycky najdeš to nejcennější – sebe

Human Design Guide & Analyst